Kjeragbolten

Pondělní ráno nás probudilo o trochu lepším počasím než skončila neděle, nebylo sice slunce, ale alespoň nepršelo. Rychle jsme se nasnídali a už v 8 hodin byli na parkovišti a chystali se vyrážet a naši dnešní tůru. Čekalo nás 10 poměrně náročných kilometrů. Vystoupali jsme autem po 27 serpentýnách a vydali se vstříc Kjeragbolten což je obrovský balvan zapříčený v proláklině a nějž si někteří odvážlivci stoupají. Pod Vámi je poté asi 1000 metrů propast k moři.

Cesta byla přes tři kopce a místy se muselo přidržovat řetězů, nebylo to jak vycházka na Lysou horu a určitě to nebylo pro malou slečnu s plyšovým králíkem jenž jsme potkali po cestě na zpátek.
Když jsme se dostali těsně pod druhý vrchol, tak se pod námi otevřel nádherný pohled na konec fjordu pod námi. Tak jsme se na chvíli zastavili a kochali se, kdybychom tak věděli že už nic lepšího ten den neuvidíme, tak už bychom se možná ani nikam dál nevydávali:).


Mezi jednotlivými vrcholy vždy bylo malebné udolí a tam v zemi nikoho na šíleně prodkých srázech se pásli ovce. Nedokážu si představit to jak je před zimou shánějí dohromady...já bych teda nechtěl být ten kdo je hledá. Padli návrhy na dnešní večeři, dokonce už se i začal vymýšlet recept, ale nakonec jsme nebohé ovečky opustili a vydali se dále.




Čím více jsme se blížili k cíli, tím bylo počasí horší a horší. V jednom místě jsme dokonce šli kus po sněhu...asi 50 metrů. Foukal vítr a padla šílená mlha. Nakonec jsme se zdárně dostali k rozcestníku, od něhož už byla očekávaná skála jen co by kamenem dohodil. Vydali jsme se dle šipek, ty nás navedly do úzké průrvy, hlubohé asi 4 metry a z části pokryté sněhem. Byly jsme již blízko, cítili jsme to, ale jelikož byla mlha a my měli strach že bychom mohli na balvan narazit a vylézt na něj bez našeho vědomí, rozhodli jsme se nakonec nic neriskovat a vrátit se zpět.

Jelikož jsme naši túru začali brzy ráno, byly jsme úplně první. Ovšem po cestě zpět jsme již potkávali další lidi co vyráželi za vysněným cílem. Druzí co šli po nás ho již objevili, jak jsme se později v hospodě dozvěděli. Také jsme potkávali hodně lidí s malými padáky, druhá ze tří skal je proslavená tím že se s ní provozuje free falling. Lidi skočí ze skály, padají(v tomto případě 10-12 sekund) volným pádem a pak se na padáku dostanou zpět...extrémně nebezpečná zaležitost.

A tak jsme se vyhřívali v hospodě a čekali až bude čas na to přesunout se po 27i serpentýnách zpět do vesničky a trajektem odjet dále pod horu Preikestolen.



Trajekt byl maličký, jen pro 6 aut ale strašně rychlý. Po 40 minutách jsme předjeli velký trajekt jenž měl před námi 30 minut náskok. Úspěšně jsme tedy dojeli pod horu Preikestolen a ubytovali se v kempu. Jelikož bylo ještě poměrně brzy a navíc v Norsku se teď stmívá tak o půlnoci tak jsme si dali večeři pěkně u řeky jenž přímo protékala kempem. A brzo jsme zalehli, jelikož nás čekal asi pěti kilometrová túra a poté ještě trajekt a cesta zpět do Stavangeru abychom stihli let.
u